Polonéza 2019

Konečně nastal ten den. Bílé šaty, černé obleky a zlatá výzdoba. To ale začínám moc rychle. Vraťme se  na začátek.

Po třech měsících plných nacvičování  jsme se dostali do posledního týdne plného příprav na polonézu. Začal, jak jinak, než nácvikem. Účty skoro všechny zaplacené, šaty a obleky vyřešené a už už se blížil den, kdy jsme strávili večer ve společnosti. Krásně oblečeni a upraveni.

Den před polonézou, v pátek, jsme po 2. vyučovací hodině odcházeli na KD, kde jsme zjistili, že prostory KD jsou úplně jiné, než ve školní tělocvičně. Za dvě hodiny jsme celé pásmo zkusili dvakrát. To kvůli menším chybám a zvykání si na nový prostor. Odpoledne jsme pomáhali s výzdobou KD a připravovali jsme si náš improvizovaný „fotokoutek“. Také jsme si přivezli jídlo a pití v nákupních košících. A tím jsme završili přípravy na ples.

A je to tu. Sobotní ráno. Den zmatku a krásy. Nalakovat nehty, namalovat se, pak dvě hodiny u kadeřnice a půl hodiny oblékání do šatů. Kluci to mají v těchto ohledech o tolik jednodušší.  Učesat vlasy, hodit na sebe kvádro a je to. Už jen přijít na KD.

A nastal večer. Všichni připraveni v nádherných šatech a nóbl oblecích. Nervózní a zvědaví, jak to všechno dopadne. V krásných šatech a účesech jsme vypadali skvěle, ale pohybovalo se v nich trošku hůř. Zvykat si na chůzi a tanec v těchto šatech bylo složité, ale nakonec jsme si na to nějak zvykli. Při generální zkoušce jsme si trochu potrhaly šaty, ale naštěstí to nebylo nic, co by bylo vidět na první pohled.

Po přivítání všech hostů ředitelem školy jsme konečně začínali my. Nervozita už naštěstí odezněla.     S prvními tóny písně jsme vykročili na parket. První písnička, druhá, představení tanečníků, třetí, čtvrtá, pátá a poslední. S obrovským potleskem jsme poděkovali paním učitelkám z prvního i druhého stupně, které nás měly na starosti. a také paním učitelkám Kosířové a Březíkové, které s námi a pevnými nervy nacvičily polonézu. Po poděkování jsme šli k tanci vyzvat své rodiče a prarodiče a po dvou písních se většina z nás vydala do onoho „fotokoutku“ a pak jsme se rozutekli úplně.

Je to krásné vidět všechny spolužáky tak sjednocené. Jsem ráda, že to máme za sebou, ale také si uvědomuji, že nám zbývá už jen pár měsíců a rozutečeme se na střední školy, a proto si musíme užívat to, co se děje právě teď, a ne mít strach z toho, co se bude dít.

A můj názor na polonézu? Jo, já si myslím, že jsme to zatančili velmi dobře a že jsme si ten večer všichni užili – i v těch nepohodlných šatech.

Zdeňka Malačková, 9.B

Polonéza. Tuto velkolepou událost žáků devátých tříd si nejspíše každý představuje odlišně. Někdo si myslí, že to dvakrát zkusí a je výtečným tanečníkem, a někdo zase uvažuje pesimisticky a namlouvá si, že to nevládne.  Já.  Já jsem od základu realista a bylo mi jasné, že to nebude jednoduché, ale nějakým zázrakem se nám to podaří.

  Nácvik tohoto vystoupení započal začátkem listopadu a už se vyskytla první komplikace, hned to bylo znát na psychice většiny spolužáků. Začátky seznamování s choreografií byly asi  nejnáročnější pasáží celé polonézy. Nejhorší to měli samozřejmě lidé jako já, kteří doposud ovládali z tanečního světa maximálně otočku nebo to skákání typické pro akce s ohlušující hudbou.  Ale o to víc mě alespoň hnalo kupředu pokušení naučit se něco nového. Pro mou osobu bylo však nejobtížnější brzké vstávání, které znamenalo budíček v 5:30 a téměř půlhodinové čekání na otevření bran do školy. V létě by to takový problém nebyl, ale my se nacházíme v polovině listopadu, kdy ranní teploty nepřesahují nulu ani o desetinné číslo. Další šok přišel, když jsem se i přes mé modlitby, abych byl umístěn vzadu celého chumlu párů, ocitl v první linii. Tudíž se má snaha musela zdvojnásobit, což se do té chvíle jevilo jako nemožné. No. Dny míjely, choreografie pomalu, ale jistě začala vypadat jako tanec, a ne jako stádo splašených zeber, a čím víc se blížil finální výtvor, který měl být  obecenstvu představen 19.ledna, tím víc se žáci začali stresovat, ale hlavně snažit všechno co nejrychleji ukončit. Mezitím si všichni měli začít pomalu pořizovat vhodné šatstvo k provedení tance. Čím víc ubývalo zmatků a starostí z polonézy, tím víc jich přibývalo okolo samotné organizace akce. A je jisté, že bychom to samozřejmě sami nezvládli, a proto největší díky patří našim “svatým“ paním učitelkám, které s námi měly tolik nervů, až z toho jde člověku hlava kolem. A i když se občas samy neshodly na jednotlivých detailech samotného tance, tak pro nás měly opravdu pochopení. Tak. A je tu leden. Měsíc, ke kterému se chtěl každý tanečník propracovat, nebo spíš protancovat, ale zároveň je to měsíc podstatně nejtěžší. Samotný tanec se i přes vánoční pauzu jevil jako hotový a my jsme již pouze pilovali poslední drobnosti veškerých kroků, a to hlavně kruhu, který nám i ve finálním tanci dělal drobné problémy. K mému velkému překvapení se obě třídy, které jsou už od dávných časů nepřáteli, shodly na již zmiňovaných organizačních věcech. Kupříkladu se všichni do jednoho ihned shodli na obsahu naší večeře, jež činila dva kuřecí řízky s bramborovým salátem z restaurace Beta. Nebo také na barvě košilí pro kluky, ale díky tomu, že se z černé košile a bílého motýlku stala při polonéze na naší škole poměrně tradice, jsme se na téhle konkrétní věci nijak moc shodnout nemuseli. A jelikož se sem nedají vložit veškeré zážitky z nácviku, přejdeme k samotnému 19. lednu. Sraz na kulturním domě ve Bzenci se stanovil na půl šesté odpoledne, a i přesto někteří jedinci dorazili chvíli před samotnou generální zkouškou. Sál, ve kterém jsme měli odtančit naše čtyři měsíce tvrdé práce, byl podstatně menší, což jsme však okusili již den před tím, kdy jsme zde nacvičovali poslední nácvik, abychom si zvykli na prostředí, které se i tak následně proměnilo k nepoznání, díky žákům i rodičům, kteří mohli samotný sál a celkový kulturní dům vyzdobit různými okrasnými stužkami a transparenty nebo pomoci se stěhováním stolů a uspořádáním posezení jak v sále, tak na balkóně. Nyní se však dostáváme k doposud největší krizové situaci vůbec. Všichni počítali s tím, že to nastane, ale že to bude až takhle vážné, to snad nikdo nečekal. A tato krize nese jméno “Dívčí princeznovské šaty“. Do této chvíle jsme byli totiž my, kluci a vlastně i holky, zvyklí na pohodlné, přiléhavé ošacení, které nijak nebránilo ani u těch nejtěsnějších tělesných tanečních pohybů.

 Ale zkuste si za pouhou hodinu nacvičit tanec tak, že musíte stát od partnerky minimálně na metr, a i tak prosíte svou šikovnost, aby neselhala a vy nešlápli na bílé šaty za nedozírnou cenu. Jenže pocit, že jsme se dostali až sem, a taky to, že  odtud již nevede cesta zpět, nás hnal kupředu. První generální tanec byl katastrofa. Nic nesedělo do hudby, šaty překážely a reproduktory občas vydaly zvuk, jako by vám u hlavy před chvílí vybuchl ruční granát. Na podruhé jsme se však oklepali a i přes malé nesrovnalosti nám to vyšlo v rámci možností pěkně. Generálka, která byla určena pro osoby mladší 15 let, skončila, no a to znamenalo, že teď jedeme naostro. Se zatajeným dechem jsem sledoval, jak se sál plní rodiči, dychtivými  spatřit své dítě tančící jako z Labutího jezera. Ta chvíle, kdy jsme na schodech čekali na začátek první skladby, se mi zdála nekonečná. Avšak tanec, na který jsme tak usilovně trénovali, v mé hlavě trval asi tři minuty. Po velkolepém aplausu přišla chvíle, kdy vybrané páry, mezi které jsem měl tu čest patřit, předaly květiny těm paním učitelkám, které byly nejdůležitějšími za těch devět let na naší základce. Poté se dostavil tanec s rodiči, který možná z pohledu žáků vypadal naprosto absurdně, ovšem z pohledu rodičů se jednalo jistě o jednu z nejdojemnějších a nejdůležitějších chvíl, které se svým synem či dcerou zažili. Následoval samozřejmě večer plný zábavy, bohužel taky problémů, ale hlavně trsání na skladbu „Být stále mlád“ od Karla Gotta kolem třetí hodiny ranní. Dle mého názoru jsme si však po večeru plném stresu nějaký ten menší odvaz zasloužili. A mně tedy nezbývá nic jiného, než poděkovat všem organizátorům, především  SRPŠ, dále také všem, kteří se samotného plesu zúčastnili nebo se podíleli na jeho zdobení a ještě jednou velké díky paní učitelce Kosířové a paní učitelce Březíkové za trpělivost a odvahu nás žáky devátých tříd naučit něco nevšedního, ovšem užitečného.

Doufám tedy, že jste si náš ples užili alespoň z poloviny tak dobře, jako my žáci.

  Robin Ondříšek, žák 9.A

Jako každý rok tu byl opět školní ples. S nadšením jsme začali nacvičovat začátkem listopadu. Zprvu to byla zábava, ale po neustálém přehazování párů nám z toho šla hlava kolem. Když už jsme si mysleli, že tanec umíme, tak jsme dostali pokárání, že to není dokonalé. Tak jsme tančili znovu a znovu. Začal se blížit termín polonézy a nikdo z nás netušil, zda to dokážeme nacvičit. Naštěstí jsme všechno zvládli a paní učitelky byly rády, že jsme vše stihli. Teda skoro. Ještě před polonézou většina z nás běhala od kadeřnice ke kosmetičce nebo dokonce na nehty. Bylo to únavné, ale v 6 hodin jsme se všichni sešli oblečení, děvčata v krásných šatech a chlapci v černých košilích, na kulturním domě a mohli jsme začít generální zkouškou. Při generálce někteří z nás párkrát klopýtli, přistoupli někomu šaty nebo prostě zapomněli kroky. Naštěstí všechno proběhlo v pořádku a v 8 hodin jsme začali naostro. V sále se nacházelo víc než dost lidí a dovolila bych si říct, že téměř všechny stoly byly obsazené.

Na poklidnou hudbu jsme vyšli na taneční parket. Po krátkém úvodu následovalo představení a následně další 4 skladby. Holky a kluci měli samostatnou skladbu pro sebe. Po tomto náročném předtančení jsme poděkovali paním učitelkám, které s námi nacvičovaly, třídním učitelkám a učitelkám z prvního stupně. Následoval tanec s rodiči, kde někteří tancovali s rodiči a prarodiči nebo se sourozenci. Z celého plesu jsem měla dobrý pocit a odnášela jsem si pouze krásné vzpomínky, nejen v podobě fotografií nebo videa.

Závěrem bych chtěla poděkovat paní učitelce Březíkové a Kosířové  za trpělivost při nacvičování, svým spolužákům za spolupráci a krásné zážitky, členkám SRPŠ za nádherné vyzdobení kulturního domu a za příspěvky na šaty.

    Anna Michalíková, žákyně 9.B